Na blogu

Už kdysi dávno, ještě v počátcích mé školní docházky, jsem viděl film Jan Roháč z Dubé, který v roce 1947 natočil režisér Vladimír Borský. Od té doby jsem měl jedno velké přání, podívat se na Sion, kde Jan Roháč dobojoval svoji poslední bitvu.
Oslavy konce 2. sv. války jsem tedy přenechal jiným a vyrazil si splnit svoje dětské přání. Počasí mi přálo, sluníčko svítilo a tak jsem ráno vyrazil směr Kutná Hora a odtud dál k jihu.

O ukončení výroby ve Sklářské huti Beránek ve Škrdlovicích, jsem se zmínil v článku "Jaro na Vysočině". Setkání bývalých zaměstnanců hutě bylo vskutku nostalgickou vzpomínkou, neboť existence sklářské hutě je již minulostí. Je to škoda. Nejenom pro Škrdlovice, malou obec ležící nedaleko Velkého Dářka asi 20 km severně od Žďáru nad Sázavou. Sklářská huť vyráběla jen malé série ručně tvarovaného hutního skla a každý kus byl nezaměnitelným originálem. Pro ty kteří si chtějí škrdlovické sklo připomenout, i pro ty, kteří ho třeba neznají, přináším pár fotografií.

Lola byla jedináček. Vymodlené dítě starších rodičů. I jméno dostala neobvyklé, aby byla zdůrazněná její výjimečnost - Eloise. Jako malinká si je k malé radosti maminky přetvořila na Lola, bylo to jedno z prvních slůvek, které vyslovila a tvrdošíjně odmítala slyšet na jméno jiné.

Sudičky štědře sypaly dary do kolébky pod narůžovělá nebesa, lehká jak dech. Tak štědře, jak někdy sypou, aby bylo dost na podplácení Osudu.

I přes ne právě optimistické předpovědi se dnešní den vydařil. Tedy alespoň mně se líbil. Krásné slunečné, i když nepříliš teplé odpoledne, mne vylákalo na procházku. Mám rád lesy a tak jsem, jak jinak, vyrazil do lesa. Bez ohledu na roční období, denní dobu a konec konců i počasí, má les vždy svoje zvláštní kouzlo a ať procházím stejnou cestou snad po tisící, vždycky najdu něco, čeho jsem si nikdy před tím nevšimnul nebo možná, lépe řečeno, čemu jsem nevěnoval pozornost. A jiné to nebylo ani během dnešní odpolední procházky. Třeba těch pár fotek z dnešního optimistického odpoledne potěší nejenom mne.

Nejednou se mne lidé ptali a ptají, proč fotografuji (proč kreslím, proč píšu…) Odpověď je prostá.

Fotografií (stejně jako kresbou nebo povídkou, chci ostatním něco sdělit). Sdělit něco o sobě, o tom co cítím, o tom jak vnímám okolní svět. Fotografie pro mne tedy není jen dokument popisně zachycující události či předměty, lidské postavy či obličeje, což je mi občas i vyčítáno, ale znamená pro mne mnohem víc. Fotografie je pro mne jistou formou komunikace s ostatními lidmi. Snažím se do ní vložit svoje pocity, svoje emoce, kterých je občas možná víc, než je zdrávo, svoje radosti i strasti.